Historický vývoj:
Latina (lingua latina) je polomrtvý indoevropský jazyk. Vznik latiny je možné lokalizovat do okolí Říma přibližně v době před 7. stoletím př. n. l. Později se užívání latiny rozšířilo do většiny dnešní Itálie. S územní expanzí římské říše se latinský jazyk šířil do všech římských provincií. Postupem času se hovorová latina na těchto územích vyvinula v dnešní románské jazyky, tj. francouzštinu, italštinu, španělštinu, portugalštinu, rumunštinu a některé další. Latina však silně ovlivnila (přes francouzštinu) například také angličtinu.

Různé výslovnosti:
V dlouhé historii,  kdy latina již nebyla národním jazykem, ale mezinárodním, církevním a odborným, se výslovnost latiny v jednotlivých zemích odlišila. O výslovnosti,  jak se učila u nás, se traduje, že je to výslovnost klasické latiny;  je to však omyl,  je to výslovnost podle renesanční hypotésy Erasma Rotterdamského* a během půl tisíciletí,  které od jejího vzniku uplynulo, se už dávno zjistilo, že se takovým způsobem nevyslovovalo ve starých dobách nikde a nikdy. Pro gregoriánský chorál se ovšem mnohem lépe hodí výslovnost, kterou doporučoval svatý papež Pius X.** a které se říká římská. Je třeba upozornit, že to není tak zvaná italská výslovnost (totiž výslovnost psaných textů, jako by byly v italštině – např. faciat čteno jako fáčat), ale výslovnost podle vlastních, byť italštině podobných pravidel (faciat se čte fačijat). Zhruba řečeno, h se ignoruje, c před vysloveným e a i se čte č, jinak k; g před vysloveným e a i se čte dž, jinak g; cc před e a i se čte čč (ne kč), sc před e a i se čte š (ne sč), xc před e a i se čte kš (ne ksc či ksč), gn se čte jako ň (často protažené) a ovšem a a oe se vyslovuje jako e. Chápeme naše čtenáře, kteří se s něčí podobným nikdy nesetkali, že jim někde může taková výslovnost připadat změkčilá (specielně v případě gn, jako ve slovech Agnus, ignotum či dignum), ale jde jen o zdání, po několikerém zazpívání těchto slov zjistíme, že dojem je úplně jiný.

V našich zemích jsme si zvykli na výslovnost latiny středověké, která je většinou shodná s grafickým záznamem. Naproti tomu Němci užívají výslovnost klasické doby Cicera a Italové a Francouzi vyslovují podle pravidel italštiny a francouzštiny. A tak latinsky psané jméno Cicero my čteme [cicero], Němci [kikero], Italové [čičero], Francouzi [sisero] a Angličané [siserou].

David Eben, Schola gregoriana Pragensis:
Někdy posluchače popudí naše italská výslovnost latiny, kterou používáme při interpretaci z pramenů západní Evropy. K tomu je třeba říci, že je tato výslovnost zcela legitimní a byla v dané oblasti používána už ve středověku. Občas se tento problém dramatizuje více, než je zdrávo. Používáme výslovnost latiny podle pramenů. Měkkou italskou pro starý fond, který se opírá o západní tradici, a tvrdou středoevropskou, pokud zpíváme z českých a jim blízkých pramenů. Zcela jednoduchý recept.

* * * * *

*Erasmus Desiderius Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, (27. října 1467 Rotterdam – 12. července 1536 Basilej) byl holandský myslitel, augustiniánský mnich a představitel zaalpské renesance a humanismu. Nejprve byl augustiniánským mnichem, od roku 1492 byl po svém kněžském svěcení ve službách biskupa v Cambrai. V letech 1495 až 1499 studoval v Paříži, jako kněz procestoval celou Evropu a stal se slavným učencem. Mezi roky 1506 a 1509 žil v Itálii a mezitím pobýval v Nizozemí a Anglii. V letech 1514 až 1521 žil v Basileji, odkud vycestovával, aby nechal u svého přítele Johanna Frobena tisknout své knihy. Od roku 1524 opět bydlí v Basileji, avšak po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odchází na protest do Freiburgu. Pohřben je v basilejské katedrále.

**Svatý Pius X., rodným jménem Giuseppe Melchiorre Sarto (2. června 1835 – 20. srpna 1914), byl 257. papežem katolické církve od 4. srpna 1903 až do své smrti. Byl nástupcem Lva XIII., prvním papežem od Pia V. a dosud posledním, který byl prohlášen za svatého. Během svého pontifikátu zreformoval kurii, církevní právo, liturgickou hudbu a kněžský breviář. Založil úřední tiskový orgán Svatého stolce Acta apostolicae sedis.
V rámci svého učitelského úřadu tvrdě zakročil proti modernismu, který odsoudil jako herezi. Neúprosně postupoval proti modernistům v řadách církevní struktury a zavedl opatření, která měla šíření modernistických názorů bránit. Byl horlivým mariánským ctitelem, což vyjádřil např. v encyklice Ad diem illum, kde popsal své přání skrze Marii „obnovit vše v Kristu“, což si určil jako heslo svého pontifikátu.
Mezi všemi papeži 20. století vynikal velmi velkými pastoračními zkušenostmi a úspěchy. Udílel katecheze, zakládal sociální organizace k mírnění chudoby apod. V této činnosti pokračoval i v době svého pontifikátu, který byl charakteristický mimo jiné i velkou charitativní aktivitou. Zavedl časté přijímání Nejsvětější svátosti mezi lidem a umožnil k ní přistupovat i již dětem školního věku.
Pius X. byl prý neobyčejně laskavý a dobrosrdečný, ke svým protivníkům se ale choval neústupně a přísně. Již za svého života se těšil obrovské oblibě mezi mnoha lidmi a pověsti svatosti. Po jeho smrti pak velké množství peticí posloužilo k uspíšení jeho beatifikačního procesu. Blahořečen byl 3. června 1951 Piem XII., který ho poté 29. května 1954 prohlásil za svatého. Stal se patronem papežského díla, esperantistů a svatého dětství. Jeho svátkem je 21. srpen.

Odkazy:

www.lingvistika.mysteria.cz
Wikipedia
Evžen Kindler příloha zpravodaje pro Duchovní hudbu (Psalterium) II/2008

Vypracoval: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
 
Go to Top